JAK JSEM NAVŠTÍVILA DĚTSKÝ DOMOV



Ten den pršelo. Brzy mělo začít to pravé optimistické jaro, ale tehdy ještě dešťové kapky rozehrávaly na hladině rybníka svůj líbezný koncert. Sebrala jsem klíče od auta z komody v předsíni, nechala naše tři malé divochy, kteří ten den vstávali špatnou nohou, na hlídání babičce a tetě, a vzala do ruky velkou krabici. Uvnitř se mačkali dva parťáci, multifunkční polštáře od TenTaTo a blogerky Lucie z The Hubs , určené pro děti do dětského domova, kam jsem měla právě namířeno.

Ještě v autě jsem přemýšlela o tom, jaké to bude. Šlo o moji první návštěvu takového zařízení. Nevěděla jsem, co mám čekat, na co se připravit. A jde to vůbec? 

Parkuju a vidím růžový domek připomínající mateřskou školku. Trochu se mi uleví, ale bohužel ne na dlouho. Když mi na první pohled sympatická sociální pracovnice otevře dveře a přivítám se s ní, s paní ředitelkou i dalšími zaměstnanci, můj pohled sklouzne na řadu kabátků, botiček a věcí na převlečení. Rozbuší se mi srdce. Už tady, na začátku, si uvědomuju, že to bude jedna z těch návštěv, na které se nezapomíná. Zamíříme do velké herny, kde budu moci dětem „válecí mazlíky“ předat. Nadechnu se a jdu. Cestou přemýšlím, jak se k těm malým tvorečkům mám chovat, možná jsem se na to měla zeptat už při vstupu, ale tahle otázka, tak obyčejná, mě prostě nenapadla. 

Otevírají se dveře a najednou na mě zvědavě koukají čtyři páry dětských očí. Samí kluci ve věku kolem tří let. Milé dětské obličeje, přesně takové, jaké mám doma. Uvědomím si, že oni jsou taky doma. Jenže ne se svými rodiči, ale s tetami. Chlapečci hned začínají uklízet hračky, abych jim mohla dát dárek, který jsem jim přivezla. Zírám. Sami od sebe, bez vztekání, bez odmlouvání, bez náznaku nevole ukládají jednotlivé kousky tam, kam patří. Kéž by to šlo takhle jednoduše i u nás. Když je všechno na svých místech, je čas předat polštáře. Kluci jsou radostí bez sebe, hned se po nich začnou válet a mazlit se s nimi. Omotávají si jejich látkové ruce kolem svých tělíček, skáčou po nich. Dělají prostě to, co každé dítě, když dostane novou hračku. Překvapí mě, že všechno zpočátku probíhá bez jakéhokoliv náznaku rivality. Žádné hádky, hašteření, praní. Jsou tak sladcí. Pak jim teta pustí pohádku a oni se i s novými kamarády přesouvají na sedačku s očima plnýma nefalšované dětské radosti. Přesně v tohle jsem tajně doufala.



Dostanu možnost jít se podívat na další děti. Neváhám. I když potom, co jsem poznala tyhle čtyři klučiny, se tak trochu obávám, že se neovládnu a vyhrknou mi slzy do očí. Nechápu to. Nerozumím tomu, jak někdo může opustit svoje děti. Nezajímat se o to, jak vyrůstají, co prožívají, jak se cítí. Nikdy nepochopím, proč se jejich rodiče nesnaží celou svou bytostí, všemi možnostmi a způsoby dostat svoje děti zpátky. Nejde o to, že by o ně nebylo postaráno, po materiální stránce jim nic nechybí, ale kde je rodina? Kde je láska? Nepochybuju, že se všichni v domově snaží, co jim síly stačí, aby tyhle děti vyrůstaly jako všechny ostatní, ale mohou být stejní? Mohou dostat ve všech směrech to, co dostává dítě, které žije s lidmi, jež ho milují nade všechno na světě? Jde z toho po mně mráz.

Procházíme místností, která je prý návštěvní. Zdá se mi to, nebo není moc využívaná? Bohužel nezdá. Návštěvy jsou tu prý spíše výjimečné. Žaludek se mi stahuje ještě víc. Otevíráme další dveře a ocitáme se v pokoji pro nejmenší. Zrovna se připravuje oběd. Deset měsíců, rok, něco přes rok… Rozkošná holčička hrající si na bříšku na zemi, blonďatý klučina s obrovskýma modrýma kukadlama čekající v dětské jídelní židličce na svůj nášup, malý něžný chlapeček zahleděný do barevné pískací knížky… Polykám na sucho. Sedám si na zem a chvilku si s dětmi hraju. Nevím, jestli se jich můžu dotknout, ale mám strašnou chuť jednoho po druhém pochovat, obejmout je. Nevydržím to a jednoduše se zeptám. Prý smím. Beru do náruče kloučka, připomíná mi našeho syna... Na moment opustí svůj duhový svět a mile se na mě podívá, usměje se. Pohladím ho. Pláču uvnitř. 


V poslední místnosti, do které zavítáme, sedí u stolečku asi osm dětí ve věku kolem dvou let, jako naše dvojčata. Právě jim nosí jídlo, takže je nerušíme. Jen jim zamávám. Všichni se otočí, zamávají s překvapením ve tváři a letmým úsměvem zpátky, vezmou do ruky lžíci a dají se do jídla. Ve dvou letech taková samostatnost. Jsem ohromená. Tohle by měli vidět ti naši raubíři… V ostatních místnostech je prázdno. Děti, které je obývají, jsou ve školce nebo škole. Je mi vážně úzko, čím dál víc!


Poté, co jsem se rozloučila a nasedla do auta, koukala jsem nějakou chvíli do prázdna. Nebyla jsem schopná ničeho. Dala jsem průchod svým emocím a přestala je škrtit uvnitř sebe. Trochu se mi ulevilo. Trochu. Dostalo mě to. Možná proto, že jsem sama máma, možná proto, že jsem na tyhle věci citlivá. Měla jsem chuť vzít všechny ty rádoby mámy a táty za ruku, dotáhnout je tam a zakřičet: „Jsou to VAŠE DĚTI. Seberte se, dejte do pořádku svůj život a buďte s nimi! ČEKAJÍ TU NA VÁS!“ Ale proč? K čemu tahle gesta? Kdyby byl zájem, nemuseli tam ti drobečkové vůbec být. 

Vrátila jsem se domů a za prosklenou výplní dveří se objevily tři malé hlavičky. Najednou mi bylo jedno, jak moc dopoledne ty naše malé lásky zlobily, co všechno provedly a že mě v noci nenechají vyspat. Vzala jsem je do náruče a tiskla, tiskla, tiskla… A přišlo mi neskutečně líto, že nemůžu všem těm dětem z růžového domečku dát stejnou lásku. 

         

Žádné komentáře