SÍTĚ


Sítě, knížka od Petry Dvořákové, má podtitul příběhy (ne)sebevědomí. To mě zaujalo natolik, že jsem po ní sáhla. Zajímalo mě, jak moc člověka a jeho život ovlivňuje mínění o sobě samém a jak se s tím popasují hrdinky jednotlivých příběhů.

V knížce totiž najdete životní osudy tří žen, z nichž se ani jedna nedokáže postavit sama za sebe. Kristýna se stane obětí manipulace ze strany nového, movitého přítele. Karolína zažívá, jaké to je, když jsou její vlastní názory a rozhodnutí neustále posuzovány nesmlouvavě kritickým okem manžela, náboženského fanatika. A Naďa. Žena, jež má pocit, že nebude šťastná, dokud nezvětší objem svého hrudníku.

Každá z nich je jiná, každá pochází z jiného prostředí, ale všechny mají jedno společné. Nedokážou ocenit samy sebe, nevěří si a stále čekají na podnět zvenčí, který by jim ukázal směr. Osobu, která by za ně řídila kormidlo jejich života. Ve všech příbězích ale vystupuje někdo, či něco, co je přinutí podívat se na sebe a na svůj život bez matoucích brýlí. Ať už je to psycholog, kterého navštěvuje na žádost přítele Kristýna, kněz Ambrož, s nímž si dopisuje Karolína, nebo okolnost v podobě těžké životní rány, kterou sama v sobě musí zpracovat Naďa.


Knížka pro mě byla docela překvapením. Asi jsem nečekala, že budu číst o situacích, do nichž jsem se naštěstí osobně nedostala, ale které jsou ve své podstatě tak reálné, že pokud si v nich představíte svoji kamarádku nebo někoho z rodiny, běhá vám mráz po zádech. Musím říct, že hlavně poslední příběh o zdravotní sestře Nadě mě dostal svojí bezcitností a absolutním nedostatkem soucitu. Docela dlouho jsem ho vydýchávala. Je to přesně ten typ postavy, která u vás vyvolá znechucení a které přejete, aby v jejím případě mlely boží mlýny sakra rychle.

Ukázka z prvního příběhu o Kristýně:
„… Je to jako scéna, která je krásná, nasvícená všemi možnými bočními světly. Pozoruju dění, postavy, stíny. Nechávám se unášet. Všechno se zdá přitažlivé. Občas se dokonce přistihnu, že chvílemi věřím, že když zapnu všechna boční světla, vytvoří to stejný efekt jako nasvícení svrchu. Ale už moc dobře vím, že to tak není. A vždycky nakonec přebliknu rozum nahoru a přiměju se dívat na věci přímo. Reflektor jasně osvítí realitu. A dost často se mi potom spustí poplašné majáčky.

Oficiální anotaci najdete TADY.

O AUTORCE

Trochu netradičně zařazuju pár slov o autorce, protože její životní příběh mě hodně zaujal.

Petra Dvořáková je žena, která se musela vypořádat s několika velmi těžkými zkouškami. Ve čtrnácti letech se rozhodla vstoupit do kláštera. Doufala, že tam najde lásku a porozumění, jehož se jí ve vlastní rodině nedostávalo. O čtyři roky později odtamtud odešla, vdala se a přivedla na svět dva chlapce. Pak se ale dozvěděla, že její  mladší syn trpí leukémií, a strávila s ním dva roky na dětské onkologii v přažském Motole. Právě tam začala mladá maminka, zdravotní sestra z Vysočiny, psát. Sama o sobě v rozhovorech říká, že se při psaní řídila intuicí, protože vůbec nevěděla, jak na to. Za svou první knihu Proměněné sny, dostala v roce 2007 cenu Magnesia Litera.

Aby toho nebylo málo, vypořádávala se autorka v době nemoci svého syna také se svou vlastní. S mentální anorexií. O svém boji napsala knihu Já jsem hlad. Chlapeček se vyléčil, ale manželství Petry dospělo k rozvodu. Když už se zdálo, že má všechno ošklivé za sebou, našla si nového muže (a s ním do rodiny přišly i dvě holčičky), zasáhl osud krutě znovu. Partner Lukáš tragicky zemřel. A díky této nešťastné události přišla Petra i o holky. Jak sama říká v pořadu 13. komanta Petry Dvořákové: „Poučilo mě to o tom, jak je život křehkej, jak jednoho dne můžete mít všechno a druhý den nemáte nic.

Autorka se ale nenechala zlomit, přestěhovala se do Znojma a se svými syny žije nový život. Má můj velký obdiv.

Mě kromě výše zmíněné knihy o anorexii zaujala i knížka pro mládež Julie mezi slovy, která byla oceněna Zlatou stuhou a Cenou učitelů.

Na závěr, jedna myšlenka z rozhovoru pro Lidové noviny z dubna 2016: „Protože i když vás tyhle zkušenosti lámou, pořád vám zůstává volba – buď zbytek života pronaříkáte, jaké nespravedlnosti se vám staly a proč právě vám, nebo jednoduše vezmete karty, které vám zůstaly, a pokusíte se s nimi hrát dál.“ K tomu není co dodat.

Odkazy na dokument 13. komnata Petry Dvořákové a všechny rozhovory, z nichž jsem čerpala informace, můžete najít TADY.

Četli jste Sítě? Co na ně říkáte?

Žádné komentáře