DOMOV JE MÍSTO, ODKUD TĚ NEVYHODÍ... ANI KDYŽ VYROSTEŠ


Domov je místo, odkud tě nevyhodí… ani když vyrosteš od Dagmar Zezulové je přesně ten typ knížky, který vám upřímně a krásně lidsky odpoví na otázku: jaké to ve skutečnosti je? V tomto případě, co vede rodinu se dvěma vlastními syny, aby si přibrali další čtyři děti do pěstounské péče? Jaké jsou ty děti, které přijdou z dětského domova? Jak se chovají? Jaké mají návyky? Jak se cítí?


Určitě to nejde shrnout a zobecnit. Každé dítě je jiné, vzešlo z jiného prostředí, prožilo si jiné věci a přichází s jinými traumaty. O to se ale autorka ani nesnaží. Podává jen reálný obraz toho, co zažila ona a její rodina. Vypráví o tom, jak se snažili přijaté děti začlenit do běžného života a na jaká úskalí při tom naráželi. V knize se dočtete, jak noví členové rodinu sblížili, posunuli a obohatili. Dagmar Zezulová píše o běžných radostech, ale i o těžkých situacích, kterým museli čelit. O dětství, pubertě i dospívání. Dozvíte se také, jak může rodinu ovlivnit soužití s dítětem, které trpí autismem.

Tahle knížka se mi líbila hlavně proto, že se jedná o skutečný příběh jedné rodiny s velkým srdcem.
Když jsem si uvědomila, kolik času a energie pěstouni dětem věnovali a jak moc se jim pod rukama děti měnily, jak se rozvíjely a rozkvétaly, cítila jsem obrovské uznání a respekt. Protože to dělat nemuseli. Chtěli.



Pokud vám tohle téma není lhostejné, určitě si knížku přečtěte. Možná v ní, stejně jako já, najdete myšlenky, které ve vás budou rezonovat ještě dlouho.

Tady jsou některé z nich:

„Život v ústavu je nepřirozený v mnoha směrech a žádné přídomky typu „rodinný domov“ nemohou nahradit opravdový život v rodině. Děti v ústavech nemají naplněnou základní citovou potřebu – potřebu vztahu. I kdyby měly sebekrásnější zařízení, oblečení, hračky, pomůcky pro rozvoj, i kdyby mohly trávit půl života u moře, pořád jim bude odepřeno to, co je pro život člověka nejdůležitější: důvěrný vztah založený na vědomí, že k někomu patřím, někde jsem doma, někdo mě má rád takového, jaký jsem.
Děti v ústavech mají za sebou zkušenosti se světem dospělých, které hluboce poznamenávají jejich životy. Nová rodina je šance, která významně pomáhá změnit jejich osud. Přesto však je potřeba mít na paměti, že dětem je třeba naplnit jejich citové potřeby, ale nelze za ně žít jejich život. Mety, které si klademe, nemohou být příliš vysoko.“

„Ono to tak asi bude. Každý prožíváme ten jediný život, jedinečný ve své neopakovatelnosti… Nemůžeme si jen tak cvičně vychovat pár dětí na zkoušku a sem tam kousek vrátit jako pásek od videa nebo ho přemazat a pokračovat líp.“

Autorka psala o svých zkušenostech s náhradní rodinnou péčí po tři roky na server Rodina. Tyto články byly pak souborně vydány v knize Domov je místo, odkud tě nevyhodí. Později, v roce 2012, doplnila tuto knihu o povídání týkající se dospívání a dospělosti přijatých dětí a vydala ji pod názvem Domov je místo, odkud tě nevyhodí… ani když vyrosteš. Proto nečekejte souvislé vyprávění, není to román. Myslím, že to ale vůbec nevadí, i tak mě kniha hodně „vtáhla do děje“. Anotaci najdete tradičně TADY.

MUDr. Dagmar Zezulová je také spoluzakladatelkou neziskové organizace Děti patří domů, z.s., jejímž posláním je podporovat a rozvíjet náhradní rodinnou péči a hostitelskou péči v České republice tak, aby bylo naplněno právo a potřeba dětí žít v rodině u „svých lidí“. (zdroj: www.detipatridomu.cz)

Četli jste tuhle nebo nějakou jinou knihu na toto téma?

Žádné komentáře